Janovská 19, 2024

Asi podvědomě jsem si počkal na to aby můj první popis závodu vyšel na Janovskou 11 a 19, protože tady započal můj závodní běžecký cyklus, který trvá dodnes a současně je to můj nejčastěji běžený závod. Toto místo není jen místem mého prvního závodu, ale i místem mého dětství. Kde jako malý kluk jsem čas od času trávil společný čas s bratránky venku ve víru malebné vesnice Janov nad Nisou.

Příprava na Janovskou 19

Po přestěhování a pomalé aklimatizaci, jsem začal cca třikráte týdně opět vybíhat a plnit tak nějakou přípravu na dva nadcházející závody. Liberec Nature Run a Janovská 19. Veškeré výběhy byly koncipovány ve stylu tréninku 80:20 a snažil jsem se spíše objevovat běžecké trasy v mém novém bydlišti. Součástí tréninku byla též snaha o zavádění dechových principů Advantage Oxygene nejen do tréninkového systému, ale i do běžného života. Součástí přípravy byly též skoro pravidelné plavecké tréninky které jsem v rámci možnosti se snažil zařadit dvakráte do týdne v rozsahu cca 35 minut. Bohužel z časových důvodů se mi poslední dobou nedaří zařadit pravidelnější SM cvičení, které je dobré jako prevence zranění, ale také jako silový trénink se zaměřením na správné zapojovaní svalových řetězců.

Posledních 14 dní před závodem

Po závodě Nature Run, který se mi povedl nad očekávání a kde mě příjemně překvapil vlastní výkon, jsem si docela „brousil zuby“ na Janovskou 19 s nadějí na dobrý výsledek. Trasa je sice kratší než Nature Run, ale techničtější a má téměř stejné převýšení.

Proto jsem se rozhodl přizpůsobit posledních 14 dní tréninkům specificky pro Janovskou 19. Jak mám ve zvyku, zhruba 14 dní před závodem si dávám poslední těžší, delší trénink, tentokrát okolo 3 hodin s převýšením přibližně 1000 metrů a délkou asi 28 km. Následně už zařazuji standardní tréninky do 1,5 hodiny, s případným jedním delším tréninkem týden před závodem. Poslední týden pak zvolím dva kratší tréninky: první zaměřený na vytrvalost a druhý den před závodem jen krátký, cca 30–40 minut.

Cílem posledního tréninku je probudit tělo po volnějším týdnu, aby se nepřepnulo do útlumu a vnímalo závod jako standardní výzvu, nikoliv jako přílišný nápor.

Realita versus plán

Plány jsou od toho, aby se měnily, a ani má příprava na Janovskou 19 nebyla výjimkou. Posledních 14 dní jsem začal přesně podle plánu a šel jsem na plánovaný trénink. Neodhadl jsem ale, jak velký teplotní rozdíl je mezi mým novým bydlištěm a Jizerkami. V Liberci bylo relativně teplo, takže jsem oblečení trochu podcenil. Navíc se přidal déšť, před kterým mě naštěstí zachránila autobusová zastávka v Janově nad Nisou. Na úseku od Severáku až po Královku na mě pak čekal studený vítr a pouhých 5 stupňů, což mě nakonec celkově podchladilo.

V následujících dnech se k tomu přidaly i hektické a stresové situace v práci, což mělo za následek rýmu a také zažívací problémy, které mě opustily cca tři dny před závodem. Výběhy jsem musel spíše zkracovat a o intenzitě se nedalo mluvit, abych tělu ulevil a předešel úplnému vyčerpání nebo nemoci.

Den před závodem jsem si stále nebyl jistý, zda je rozumné závod absolvovat. Nicméně po několika dnech, kdy jsem byl schopen jíst bez výraznějších obtíží, a po kontrolním běhu, který nedopadl nejhůře, jsem se rozhodl, že na závod vyrazím. Tentokrát ale bez větších ambicí – prostě si ho užít jako zavírač sezóny.

Den „D“ 26.10.2024 „Janovská 19“

Ranní ceremoniál

Ráno vstanu a přemýšlím, co jsem si to zase vymyslel – je sobota a v sedm ráno mi zvoní budík. No jo, prober se… a už se mi hlavou honí myšlenky typu: „Co jsi to zase naplánoval? Kolik ti je, poslední dobou ti nebylo dobře, nebylo by ti líp v posteli?“ Podívám se ven a vidím zataženo, Ještěd se ztrácí v mlze, což mi na náladě taky moc nepřidá. Nakonec si řeknu, že když už jsem zaplatil startovné, půjdu to prostě odklusat – běžel jsem už i za horšího počasí.

K snídani si ohřeju mléčnou rýži s borůvkami a hrst rozinek, a když to slupnu, napadne mě, že poslední dobou jsem moc nejedl, tak ještě přidám misku müsli s mlékem. Vždyť mám dvě hodiny do startu, tělo to snad zvládne.

Pak přichází moje klasická nervózní příprava před závodem: ještě jednou proberu, co si s sebou vezmu a v čem poběžím. Mezitím probíhám na záchod tak desetkrát a neustále se napájím vodou – nervozita by se dala krájet. A přitom jdu jen na „odklus“. Moje žena tyhle momenty nesnáší a myslím, že si vždycky oddychne, když se konečně sbalím a odjedu na závod.

Na místě v Janově nad Nisou

Protože jsem místní (i když teď bydlím na druhé straně kopce), cesta na start mi trvá jen asi 20 minut autem. Zaparkuju, dojdu si pro číslo a jako místní se pozdravím se známými běžci. Většinou si popovídáme o tom, jak nejsme připravení a kolik nám chybělo času na trénink.

Poté se potkám s partou z Jablonecké Mattonky a většina předstartovní přípravy probíhá u nasazování čipů, připevňování čísel a nezbytného pokecu. Obvykle mě tlačí k focení, ale protože se nemůžeme nějak sladit, vyrazím na vlastní před závodní rutinu.

Rozklusám se, dám si dva nebo tři krátké výběhy do kopce, přičemž využiju příležitosti k úlevě tlaku v močovém měchýři. Následuje lehká rozcvička, abeceda, a pak už se přesouvám do „arény“ na start. Ještě dilema v čem běžet, protože začalo vycházet sluníčko a tak jsem se rozhodl zvolit kraťasy a jedno tričko a nákrčník, pro případ že by v horních partiích foukalo.

Na závěr ještě poslední před závodní fotka, rychle zapnout Garminy – a už se startuje!

Janovská 19 – průběh závodu

Protože jsem až do poslední chvíle před startem trávil čas s partou Mattonek, před závodní nervozita na mě v koridoru nestihla dolehnout. Jakmile se odstartovalo, nervozita byla pryč – teď bylo hlavní soustředit se na první seběh, kde se hodně běžců musí vmáčknout do úzké uličky. Po bezpečném seběhu jsem držel tempo s Nikolou a Alešem až do prvního kopce. Tam mě ale začaly přepadat pochyby: držím správné tempo, nebo mě to odrovná? Kvůli předchozím nevydařeným dnům jsem raději trochu zpomalil, abych si běh užil v komfortnějším tempu. Navíc jsem začal pociťovat, že snídaně s vločkami nebyla nejlepší volbou a tlačila mě v žaludku, což mi na lepším pocitu nepřidalo.

Po nastavení vlastního tempa jsem doběhl k tzv. tobogánu a pokračoval směrem k Bramberku. Na tomto úseku se kolem mě utvořila menší skupina běžců, kteří se snažili zdolat první vrchol dne a tím se motivovali k lepšímu výkonu. Je super pozorovat jak má každý běžec jinak nastavená tempa do kopců – někteří mě předběhli v prudších pasážích a pak zpomalili na mírnějším úseku, jiní naopak. Já jsem si připadal jako pomalý, ale nezastavitelný, diesel a pomalu jsem se plynule se posouval dopředu, je pravda že díky tomu že mám tyto kopce dobře naběhané, jsem věděl, co si kde mohu dovolit – Bramberk je sice první, ale rozhodně ne poslední vrchol závodu.

Na Bramberku jsem si vzal plánovaný gel a zapil ho ionťákem na občerstvovačce. Tam se naše docela početná partička trochu rozpadla, a některé běžce jsem už během závodu nepotkal. Při kontrole času jsem byl mile překvapený – kolem 26 minut od startu, i když Nikola i Aleš už byli daleko přede mnou. Při se běhu k Maxovu jsem začal cítit, že žaludek si s vločkami a gelem ještě úplně neporadil. Měl jsem trochu obavy, aby se tělo nerozhodlo, že to všechno pošle zpět stejnou cestou, kterou to přišlo.

Za Toníčkem vede mírný kopec, který dokáže být zrádný. Tentokrát se mi ho v klidu a s rozvahou podařilo vyběhnout a chvíli jsem si odpočinul na rovnější části trasy. V této části závodu se mi ještě dařilo v mírnějších sklonech, nebo na rovinkách či se bězích zařadit dýchání nosem. Výběh na Slovanku nás ale zase roztrhal – každý už běžel sám za sebe, a já začal pomalu dobíhat běžce přede mnou. Mile mě překvapila Lenka Zderadička, která nejen že fandila, ale i občerstvovala ve výběhu na Slovanku – opravdu to bodlo!

Po výběhu na Slovanku nás čekal nepříjemný, kořenový se běh, kde mě dobíhali ti nejlepší běžci z Janovské 11. Prohnali se kolem mě jako stíhačky, a tak jsem v klidu na občerstvovačce vzal jen ionťák, protože jsem žaludek nechtěl dráždit dalším gelem. Čas na Severáku, kolem 47 minut od startu, mě celkem potěšil.

Celou cestu jsem si závod opravdu užíval – a nevynechal jsem jedinou příležitost si plácnout s fandícími dětmi, což podle všeho trochu rozladilo soupeře kolem mě. Musím škodolibě přiznat, že mě těšilo, když jsem jim tím trochu pokazil morálku, ale hlavně mě to nesmírně bavilo.

Při seběhu ze Severáku jsem měl Aleše na dohled, a čekal nás bezpečný asfaltový úsek ke Královce. Žádná terénní nástraha, jen auta a pořádné funění na cestě do cíle. Můj diesel chytil své tempo a postupně jsem doháněl běžce přede mnou, včetně toho, který mě předběhl na seběhu ze Severáku. U občerstvovačky na Královce jsem vzal poslední gel a zapil ho ionťákem. Pak už jsem pospíchal za těmi, co se na občerstvovačce zdrželi méně.

Seběhem do Bedřichova jsem předběhl několik dalších běžců, včetně Aleše, a zamířil k poslednímu vrcholu na Malinový vrch. Tam jsem doběhl jednoho staršího soupeře, který si trochu zkracoval cestu přebíháním zatáček po hlavní silnici. Na takový hazard jsem neměl odvahu, a v posledním kopci na Veberovku mi nakonec tenhle hazardér utekl. Díky zvolenému tempu, které mě zas tak nevyčerpalo se mi poprvé, během mých závodů na Janovské 19, povedlo celý kopec na Malinový vrch vyběhnout bez přechodu do chůze.

Z Veberovky už byla moje cesta do cíle skoro jen sólo jízda. Před Hašlerkou jsem ještě doběhl jednoho soupeře, ale ten mi ukázal jak se správně sbíhají terény a od Hašlerky jsem ho už neviděl. Takový mazec jsem už dlouho neviděl, nevím zda to byl orieťák, ale takhle bych to asi nedokázal pustit. Před Janovem jsem ještě v posledním seběhu doběhl canicrosařku, která si nevšimla odbočky a za „vzteklým psem“ to běžela po cestičce místo krásného sjezdu rovnou dolů. V Janově pak už následovala klasická trasa okolo dětského hřiště, dále směrem a ke kostelu, krátký seběh okolo radnice a pak poslední kopec k Sokolovně. V první části výběhu do Sokolovny se mi podařilo doběhnout svoji poslední „oběť“ a předstihnout jej a poté jsem chtěl si v klidu doběhnout závěr, jelikož už před sebou jsem nikoho neviděl. Jenže tam mě potkaly Mattonky co běželi 11, kteří mě hecovali, abych zabral až do konce. Nakonec jsem si to užil až do poslední rovinky na hřišti, kde jsem měl doběh celý pro sebe.

Po závodní dojmy a rituály

Po doběhnutí do cíle se začínají spouštět první emoce a chemické reakce v těle. Jakmile překročím cílovou čáru, nevím proč, ale musím se vždy ohnout a vydýchat, i když to často ani není potřeba. Poté přebírám medaili a vítám se s dalšími z party – Nikča už čekala s Radkou, obě usměvavé a vydýchané.

Teď si konečně můžu vychutnat pocit vlastního vítězství, uvolnění emocí a klid z dokončeného závodu. První srovnání dechu, pár slov s lidmi kolem a úsměv se většinou nahodí sám. Dnešní Janovskou navíc doprovázelo sluníčko, příjemná teplota a bezvětří – takový komfort jsem na Janovské už dlouho nezažil.

Emoce a sluníčko vykouzlily v cíli skvělou atmosféru, necítil jsem se nijak zvlášť unavený. Jako pokaždé jsem si v cíli potřásl rukou s několika soupeři, kteří se mi během závěrečného občerstvení připletli do cesty. Po krátkém oddechu jsem šel zkontrolovat, co nabízí místní občerstvovačka. Upřímně mě trochu zklamalo, že už nezbylo žádné ovoce, jen čaj a ionťák. Kopl jsem do sebe pár kelímků teplého slazeného čaje a pomalu se šel převléknout.

I když to asi žádný běžec nemá rád, po závodě nesmí chybět výklus, který často spojuji s fanděním ostatním dobíhajícím běžcům. Tyto momenty mám moc rád, protože vidím, jak ostatní prožívají své malé utrpení v závodě. Někteří ho nesou s hrdostí, jiní působí rezignovaně, ale většina při povzbuzení zatne zuby a snaží se doběhnout se vztyčenou hlavou. Často si v těchto chvílích uvědomím, jak líný běžec jsem byl, protože když vidím na tvářích ostatních to vyčerpání, musím se trochu zastydět, že jsem si závod spíše odklusnul.Při výklusu jsem potkal Helču, která s úsměvem dobíhala svou 19kilometrovou trať. Ve svém typickém stylu s úsměvem na rtech si stihla se mnou v závěru prohodit pár slov. Doprovodil jsem ji až k cílové rovince a pak se zase zaměřil na svůj výklus.

Zhodnocení závodu

Jelikož jsem již pár 19-tek odběhl můžu s klidem konstatovat že po této jsem se cítil až moc v pohodě a to značí že jsem určitě nešel na své maximum. Jelikož jsem během závodu nezažil žádnou krizi ani slabý okamžik, určitě se dalo chvílemi přidat plyn a tolik si to neužívat. Podle tepovky, byl závod docela vyrovnaný a procentuálně srovnatelný s Nature Run Liberec. Takže v tomto závodě vyhrála hlava a obavy z před závodních potíží, které mi bránili přitlačit na pilu. A v tomto je opravdu každý závod jiný a ne vždy je dobré se spoléhat na logiku věcí a je dobré občas trochu více riskovat. Samozřejmě že ti co závodí častěji, mají s tím větší zkušenosti, a jsou schopni pružněji reagovat. Já se svým spíše lenivým přístupem častěji zvolím lehčí cestu, obzvláště v tomto roce.

Výsledky v závodě

Každý si sám za sebe vyhodnocuje závod a rovná myšlenky co bylo dobré a co nebylo, co se dalo udělat lépe nebo jak to příště pojmout. Já jsem se po doběhu cítil moc dobře a to už značilo že se dalo občas přitlačit na pilu. Proto mě zajímalo jak jsem dopadl.

Celkový čas 1:45:25, je můj nejlepší čas v tomto závodě, což mě velice mile překvapilo a i trochu naštvalo, protože pokud se dalo ještě někde přidat mohlo to být lepší. V kategorii jsem skončil na 29 místě a mužích na 70 místě. Na nejlepšího muže jsem ztratil 34 minut a nejlepšího v kategorii taky 34 minut, protože Víťa Pavlišta už spadá do mé kategorie a s ním se opravdu nedá srovnávat náš běžecký rozdíl je dost markantní dělí nás „jen“ dvě minuty ovšem na každý uběhnutý kilometr.

Když se na to podívám očima hobby běžce, musím uznat že jsem si letos zaběhl nejlepší oficiální čas a to mě těší, ovšem mnohem víc je pro mě důležité že mě to stále baví a jsem schopen se aspoň připravit tak že jsem schopen absolvovat závod na necelých 19 km s cca 600 metry převýšení. A jak jsem četl v knize od Petra Vabrouška: „Důležité je aby tě tréninky i závody bavili“. A to můžu s klidným svědomím říci že mě to stále baví.

Slova na závěr

Dnes při výběhu po závodech jsem běžel lesem za krásného podzimu. Když jsem sbíhal z mírného kopečku, najednou foukl vítr. Z okolních stromů se začaly snášet zlatavé listy, a jak jsem tím probíhal, napadla mě slova písně „We Are the Champions“. Ano, všichni jsme šampioni – každý si ze svého závodu odnáší svůj vlastní příběh, který je pro něj důležitý.

Poprvé, co jsem si sepsal zápisky ze závodu, jsem si uvědomil, že je to skvělá terapie na utřídění myšlenek a pohled na závod jako celek – včetně přípravy. Díky tomu jsem si mohl uvědomit, co bych příště mohl udělat lépe. Dnes, když jsem sepsal tento report, si uvědomuji, že ručně psané tréninkové deníky měly své kouzlo. Vytvářejí prostor pro sebereflexi a v porovnání s výsledky v závodě nabízejí jasné zrcadlo – jak pro výkon, tak pro samotnou přípravu.