Maraton Český Ráj 2025

Jak se z prvního maratonu stane peklo v Ráji, aneb když jedno rozhodnutí změní pohled na průběh závodu a dalšího přístupu.
Pro mě – a možná i pro plno dalších amatérských běžců – je zdolat maratonskou vzdálenost velkým cílem, dokonce vrcholovou metou. A protože jsem už nějaký ten závod absolvoval, cílem bylo zvládnout tuto výzvu se ctí a současně si větší část užít.

Reportáž z mého prvního maratonu

Vždy potěší potkat na startu známé tváře. Mile mě překvapila Jana, která taky absolvovala svůj první maraton – a velmi úspěšně.

Po startu se snažím držet zpět, ale běží s námi i půlmaratonci, tak se občas přistihnu, že běžím o trochu rychleji. Snažím se držet tepovku v normě a dýchat nosem. První občerstvovací stanice je cca po 8 km – prázdnou lahev doplním a zbytek vlastního nápoje dopiji.

Pokračuji v klidném tempu. Půl maratonci mě trochu motivují a někteří si mě vyberou jako vodiče, což mě podvědomě zrychluje. Po třech kilometrech se jich „zbavím“ (oni otáčejí zpět) a běžím sám. V dálce vidím dva běžce, ale jsou daleko, tak se snažím držet vlastní tempo a nepřepínat své síly – mám za sebou čtvrtinu závodu.

Další občerstvení je u Věžického rybníka, cca 5 km od předchozího. Slunce už připéká. Na další občerstvovačce doplním prázdnou lahev, dopiji zbytek, namočím hlavu a pokračuji směrem na Čertoryje. Síly trochu polevují, ale to se stává – jsou úseky, kde se běží lépe, a úseky, kde hůře. Silnice je vyhřátá, proto potěší vběhnutí do lesa. Vím, že v závěru čeká pěkný kopeček, ale jsem rád za každý stín. Závěrečný kopeček lesního úseku jsem se rozhodl zdolat chůzí – je to cca na 15. km, na hrdinství bude ještě dost času.

Na třetí občerstvovací stanici (17. km) doplním prázdnou lahev, dopiji zbytek a vrhnu se na další kelímky – žízeň stoupá. Další občerstvení je až na 25,5 km, což vím a moc mě to neuklidní. Čeká mě cca 8,5 km s 250 ml vody. K Valdštejnu vypiji vlastní zásoby a ještě cca 5 km bez občerstvení. Do Sedmihorek ještě běžím, ale vím, že to není dobré.

Nevím proč – asi už mozek přestával pracovat – mě nenapadlo zastavit u některého stánku (Valdštejn, kemp Sedmihorky, Sedmihorky) a nechat si doplnit vodu. Od Sedmihorek přichází čas na indiánský běh. Vedro stoupá a v úsecích na slunci nejsem schopen ochladit tělo; to odmítá vyšší pohybovou aktivitu. Indiánský běh mi pomůže dopravit se k občerstvovačce u Tomčů (díky #TOMCOTÝM). Napojím své žíznivé tělo – nevím, co vše jsem tam vypil, a omlouvám se ostatním, zda jim něco zbylo.

Po krátkém hovoru s Tomem a využití TOMČO sprchy se pomalu vydávám vstříc dalším kilometrům. Mám za sebou něco přes polovinu a vím, že pohodově a ani v plánovaném čase to nebude. Vypadá to, že si peklo přišlo pro Jirušu.

Teď zvolit variantu, jak to dokončit a dostavit se aspoň na předání medailí v 15:00. Ze začátku po občerstvení to nevypadalo dobře – tělo nechtělo moc pohybu –, ale pomalu se osmělilo a povedlo se mi držet indiánský běh v rovinatých úsecích, a dokonce i v kopcích. To mě potěšilo a myslel jsem, že to nějak půjde. Dokonce se mi tímto stylem podařilo doběhnout jednoho běžce, který kopce celé chodil.

Na další občerstvovačce na 32. km jsem se trochu zdržel. Doplňuji si lahev z vlastních předem připravených lahví, dopíjím zbytek a piju připravenou Colu (a možná i nějaký kelímek navíc). Když tam doběhne jiný běžec, vydávám se na posledních 10 km. Bohužel žaludek trochu protestuje proti obsahu a vyvolá zpětný chod – kousek od občerstvovačky pohnojím místní trávník. V tu chvíli vážně zvažuji, zda tuto epizodu neukončit.

Ale je to už „jen“ 10 km – to dojdu. Stejně toho víc už pokazit nemůžu. Teď už to jen dokonči. Tak pojď, Jirušo, pojď.

Do další občerstvovačky na 37. km se mi daří držet indiánský běh. Přemluvím žaludek, aby po velmi malých doušcích přijal 250 ml vody do další stanice. Tam doplním lahev a dávám jen colu – na víc nemám odvahu.

Předposlední občerstvovačka byla v Mladějově – a tam na běžce čeká krásné stoupání, bohužel celé na slunci. Ten den jsem ho zvládl jen chůzí, takže mezi 37. a cca 40. km jsem opravdu mnoho běžeckých úseků nedal. Poslední občerstvovací stanici cca 2,5 km před cílem dobíhám mírným poklusem. Do posledního kopce jdu chůzí a až nahoře v Pařezské Lhotě zatnu poslední síly. Na cca poslední 2 km zařadím ještě běh a do cíle dobíhám pomalým klusem.

Emoce v cíli

Nevím, jaké emoce, kdo cítí po prvním maratonu, ale já v první fázi cítil jen vděčnost, že jsem v cíli. Škoda, že Radka neudělala fotku, jak tam sedím – ta by vystihla všechno, co jsem cítil.

Když jsem pomalu doplnil další cca dva litry tekutin v různé podobě a zklidnil se, přišel vztek sám na sebe. Věnuješ přípravě pět měsíců a pak to pokazíš tím, že se ti nechce tahat vestu (aby ses nepředřel). Z toho mě naštěstí vyrušilo skvělé vyhlášení výsledků a následný pokec s organizátory mi rozprášil tyhle negativní emoce.

A co dál, jak vlastně hodnotit můj první maraton

Bohužel negativní pachuť ve mně zůstala i další dny. Smutek, vztek a hlava stále hledající viníky, nekonečné rozbory tzv. nezdaru. Jako např.:

• Nesnášíš vedro a nebyla možnost se aklimatizovat.
• Jsi alergik – proč si plánuješ maraton na srpen (suší se seno, ambrozie je sv.ně).
• Znevažoval jsem svůj výkon a styděl se, že jsem to takhle zpackal. Sem tam padla i nějaká nadávka na moji osobu.
• Ten mix emocí, vzteku a bezmoci byl hodně zajímavý, ale rozhodně mě nikam neposouval.

Pak mě napadlo podívat se na tenhle místy „pekelný“ zážitek jiným pohledem. Udělal jsi špatný odhad – ano, byla to chyba, která ovlivnila výkon i zážitek. Ale včas jsi dokázal reagovat tak, že jsi maraton dokončil. A bez velkých zdravotních následků – dostal ses do cíle bez kolapsu organismu a užil sis první vyhlášení prvomaratonce. A teď si dej, Jirko, odpověď: proč se ti to povedlo?

• Vlastní fyzická příprava: strukturovaný trénink s postupným zvyšováním fyzické odolnosti.
• Vlastní psychická příprava při těžkých trénincích, kdy jsi dobíhal s ne moc hezkými pocity – dokonce ne jednou se slzami, že už je trénink za tebou.
• To všechno připravilo tvoje sebevědomí a znalost vlastních možností na úroveň, kdy jsi věděl, jak reagovat, i když jsi nikdy takovou situaci neřešil.
• Zvládl jsi největšího soupeře těchto situací – vlastní ego. Udržel jsi ho na uzdě.

Tak, Jirušo, nestyď se za svůj první maraton. Uvědom si, co jsi zvládl. Ano, máš být na co hrdý. Poznal jsi sám sebe a víš, co zvládneš. To je největší úspěch. Vlastní sebepoznání je někdy nejtěžší – sice nevím, proč u mě to vždy musí projít tak trnitou cestou. Možná proto, že jsem tvrdohlavý jako mezek. 😊

Zůstává vděčnost, pokora a tichá hrdost. Vím, co dokážu, když to nejde. A to je víc než čas v cíli.

Díky, Český ráji — vrátím se. Příště s úsměvem, pokorou a velkou zkušeností.