Čtyř denní přechod Jizerek 2025 s batohem a úsměvem

Zážitky, dojmy a osobní zkušenosti z trasy

Den první z Liberce do Ferdinandova

Tento krátký přechod jsme začali 8 května, kde jsme očekávali rozumné počasí. I když v Liberci bylo okolo 12 stupňů tak nahoře na Jizerkách už bylo jen 5 a foukal dost studený vítr. V rámci výbavy jsme měli sice čelenky, ale rukavice nám chyběly což by se první den hodně hodilo. Jinak první den se šlo po známých cestách z Liberce od ZOO směrem na Českou chalupu a poté na Maliník, kde jsme se občerstvili a pokračovali směrem na Bedřichovkou přehradu. Odtud po dřevěných chodníčcích pod Gregorův kříž a dále po zelené na Hřebínek. Zde na nás čekal teplý Kitl a polévka s kávou. Po posilnění jsme se přesunuli směrem k Bílé kuchyni a poté hurá po kamenité stezce, ale úžasné, směrem k Ferdinandovu. Tato část cesty byla úžasná, vůbec v jarních měsících, kdy jsou místní buky ověšeny čerstvě zelenými listy a připadáte si jako by jste se nořili do zeleného moře. Vedle vás zurčí Malý Štolpich a vy se propadáte jak polohou tak i ve svých myšlenkách hlouběji a hlouběji. Po této fázi cesty nás čekala krásná cesta k dnes již našemu oblíbenému penzionu U Huberta, kde jsme se ubytovali již podruhé a i nyní jsme byli více než spokojeni.

Zážitek dne:

Určitě cesta z Bílé kuchyně do Ferdinandova, čerstvě zelené bučiny jako mořské pobřeží a šumění Malého Štoplpichu, byla to opravdu velice nádherná část dne.

Poučení dne:

Pokud ti je zima a máš ještě nějakou vrstvu v batohu, tak si ji oblékni. Ono rozmrzání na pokoji poté bude o trochu příjemnější.

Den druhý z Ferdinandova na Jizerku

Po skvělé snídani v Penzionu Hubert, nasadíme všechny vrstvy co máme a vyrážíme, ale už u rybníka se svlékáme a já nakonec skoro celý den putuji jen v krátkém triku. Ferdinandov je malebná vesnička (předměstí Hejnic). Po pár kilometrech se ocitáme v centru Hejnic, kdo zde bude poprvé určitě navštivte místní baziliku „Navštívení Panny Marie“ v areálu původního Františkánského kláštera. No my jsme to letos pojali jinak, kochali jsme se výhledy na baziliku ze zahrádky místní cukrárny, kde na nás čekalo výborné capucino a něco dobrého k zakousnutí.

Po občerstvení jsme vyrazili směr Smrk, ze začátku se cesta vine krásně kolem železniční trasy až do Bílého potoka, kde se pomalinku zapluje do lesa a hezky po modré až na Hubertku. Naše kochání a pohoda vedla až k ke ztracení turistické značky, takže u místního rybníčku jsem vytahoval mobil a hurá lesem zpět na modrou (dnes jsem zjistil, že kdybychom pokračovali po této cestě, také by jsme se dostali na Hubertku). Zde už terén trochu zlobil a stoupání k Hubertce tvrdilo muziku. Na Hubertce jsme přidali další malé občerstvení a přesedlali na červenou turistickou značku a hurá na Smrk. Jelikož jsme již pár kopců z Hejnic nahoru na Jizerky absolvovali, byli jsme psychicky velice dobře připraveni. A proto jsme nasadily vlastní pohodové tempo, kterým jsme zdolali nejtěžší první pasáže k již pohodovější asfaltové cestě. Sice jsme pořád stoupali, ale po asfaltu to již není tak náročné. A zde jsme si udělali malý zářez, kdy se nám podařilo předejít mladý pár, který Hubertku opouštěl před námi. Toto malé vítězství nám v lilo energii do žil a tak jsme pokračovali dále. Dorazili jsme až k odpočívadlu na Tišině, kde byl rozcestník s označením neznačené cesty na Smrk, po kouknutí do mapy.cz, jsem konstatoval že tato cesta opravdu vede na Smrk. A s potvrzením cyklisty, který se zde občerstvoval, jsme pokračovali po neznačené cestě „Věžní stezka“. Musím konstatovat že tato cesta je za prvé kratší a dokonce je i lepší než oficiální stoupání po nebeském žebříku. Nahoře jsme se napojili nad nebeským žebříkem a po krásné široké cestě jsme se vydali k nejvyššímu vrcholu Jizerských hor. Zde nás uvítal označení nejvyššího vrcholu a kousek dále již rozhledna. Díky krásnému počasí byla viditelnost úžasná od celých Krkonoš, přes Jizerky a dokonce jsme byli schopni rozeznat i kopce i Lužkách a Českém středohoří.

Po kochání a další přestávce, kde jsme vytáhli vlastní zásoby, jsme se vydali po modré směrem do centra Jizerek. Když jsme scházeli „nebeský žebřík“, tak jsme konstatovali že naše neznačená cesta byla lepší a rozhodně ne tak frekventovaná. Poté jsem hezky kopírovali Jizeru, a po silnici až na Předěl. Zde jsem se stočili po červené a mířili jsme na Jizerku. Tato cesta nás zavedla do nádherných míst Jizerek, míjeli jsme nádherné rašeliniště (Černá jezírka), Pytlácké kameny a Jelení skok. Tyto krásné skalní útvary nabízeli krásná místa k drobnému odpočinku a kochání se nádhernou scenérií Jizerských hor.

Od Jeleního skoku je to už jen co by jsi kamene dohodil na Jizerku a tak jsme se v odpoledních hodinách dostali na Jizerku, našeho druhého nocležiště.

Zážitek dne:

Myslí že tato cesta za krásného počasí je krásná celá, ale jako HigLight bych určitě zmínil rozhlednu na Smrku, kde jsme měli super počasí a ty výhledy byly neskutečné.

Den třetí z Jizerky do Szklarska Poreba

Po druhém dni jsme již nějaké ty kilometry cítili v nohách tak trochu s obavami jsme po výborné snídani nasazovali batohy a vydali se směrem na Bukovec. Jizerka má své kouzlo v každém ročním období. Mohu říci že nezklamala ani po ránu a následný výhled z Bukovce nás v tom jen utvrdil.